Život je jako bonboniera nikdy nevíš co si vytáhneš jak říkala máma Forista Gumpa v tom filmu.
Byl to první fim na který jsme se dívali s mým klukem s kterým jsme už dva roky... a mám na ten den skvělý vzpomínky jak jsem ho ještě ani pořádně neznala a jela za ním z Brna do Plzně a pak bylo to hrozně pěkný byla zima a mi dva se procházeli po úplně prázdném náměstí a padaly na nás sněhové vločky.
A nyní je to všechno jinak nebydlí už v Plzni ale pořád se vídáme a jsme spolu, změnil svou práci ja teť chodím na jinou školu ale pořád jsme to my a máme se rádi....
Jenže jeho práce není právě to co by chtěl výroba solárních panelů na páse a ty dvanáctyky a noční no dost děs...
Posledních pár dnů to bylo dost divný jako by mi něco tajil.. a taky že jo, dneska mi to řek v hospodě u piva ještě s jeho mamkou a jako heh...
Dostal pracovní nabídku do Ruska jako automechanik a bude si tam moc něco vidělat a tak ...
ale i když vím že ho nejspíš uvidím stejně často jako předtím mám z toho hroznej strach a olbavy a jak to všechno bude a tak ... hodně zásadní krok a vím že tam nechce zůstat na pořád a že se i tak budeme vídat ale je to hrozně psycho a ani neumí rusky
Ach jo :( ten život se opravdu s nikým nemaže. To je mi líto. Ale zas je to vážně slušná příležitost k tomu, aby se něco naučil a dost si vydělal. Navíc skončit s tím může kdykoli..