xTxT

4. listopadu 2017 v 19:58
Should I stay, or should I go..
Give it a try at least..
roses and smell of old books..
Where is the truth?
 

Tlukot srdce

3. listopadu 2017 v 11:50
Láska je to moje teplo
láska to věčné světlo
a přec se mi třesou
zimou ruce..

Kam plují ty všechny lodě?

když vidíte modře

12. prosince 2010 v 22:28
znáte to..dny kdy vás přepadá smutek i když někdy je to poněkud oprávněně...
Když vidíte jen to co se vám rozpadá před očima a  to co jste ztratili...
jako by nám neustále něco scházelo
I poháry z ryzího zlata bez vína zejí prázdnotou...
Skutečné bohatství se nachází uvnitř ale musíme ho hledat vemi pečlivě a oči mít na stopkách...
Vědět pravdu není samozdřejmost,ale velké chtění...
a to co skutečně chceme je mnohdy velmi komplikovaná otázka,lidé mají neustále něčeho málo,možná proto neustále něco ztrácíme přicházíme o to co máme...
abychom poznali to co jsme skutečně měli abychom si toho vážili...
když nejsme spokojeni s tím co máme chceme něco víc...
ano zkus si létat,skus jaké to je,ale počítej s tvrdým dopadem na zem....
Vyrovnat se se ztrátou je sice umění ale co nám zbývá možná jen nedívat se na všechno tak negativně,ale vidět i ty světlé stránky našeho života...
 


Alter Bridge- Watch Over You

7. prosince 2010 v 21:19 |  hudba
Určitě to znáte posloucháte písničku a vybaví se vám spousta vzpomínek a věcí co jste zažili...a tohle je právě ta moje

Můj vzor

7. prosince 2010 v 21:02 |  úvahy o všem možným
Každý na této zemi se rodíme jako originál,ale když si všímáme toho co všechno náš život ovlivňuje atˇ už je to společnost,přátelé, rodina,média...
To se pak můžeme stát těmi,které lze snadno "rozškatulkovat" do různých pomyslných skupinek... 
Člověk ale tímto ztrácí svou jedinečnost...to co je na něm vyjímečné.
a vyjímečnost předností rozhodně je!!!
Každý kdo se chtěl nějak zviditelnit nebo se stát slavným musel přijít z něčím novým co tu ještě nebylo je celkem nepodstatné jestli to byl vědec nebo modní návrhář,ale muselo to být něco nového a neotřelého...
Snažím se vždy na věci dívat svýma očima a mít vlastní názory.Ale taky jsou zde lidi co mi něco dali,lidi se kterýma mám společné zájmy ale rozhodně ne vše....
A pokud jde o vzor tak možná jeden mám neberu ho však za něco co by mě omezovalo ale za svou inspiraci...
Byla to žena která mi hodně dala a kterou jsem velmi obdivovala.Takový vztah jako k ní jsem nikdy k nikomu jinému neměla ...tato žena neznala přetvářku a faleš neustále byla plna lásky a byla odhodlana kdykoliv pomoci ostatním,byla velmi přátelská a vstřícná a měla spoustu opravdových přátel.Z jejího nitra dýchala ženskost a čistota což nebývá v dnešní době zvykem.A i když si spoustu vytrpěla šla dál s úsměvem na tváři a nevzdávala se...
Možná proto že mi chybí,nebo proto že naše životy se často zdály jako velmi podobné možná proto byla a je mým vzorem...

Kapitola 2.Na hrad

28. září 2010 v 13:19 |  Nevědomost
Sluneční paprsky proudily otevřeným oknem do pokoje,venku byl slyšet zpěv ptáků a Brigitte se právě probouzela.Bylo ještě brzy,takže měla dost času na to aby se mohla nachystat a posnídat.
,,Á kolik že je to vůbec hodin¨...krátce pohlédla na ciferník budíku,který právě ukazoval 6:20
Ještě se rozloučit s Marry a pak už jenom vyrazit...
Již oblečená a umytá scházela po schodech do kuchyně kde seděla Marry a pila šálek ranní kávy.
Čekala na svého bratra Collina který se měl po dobu její služební cesty o Brigitte postarat.
Brigitte si přisedla za Marry ke stolu a napila se z šálku irského krému.,,Za půl hodiny budu muset vyrazit tak doufám,že to do té doby Collin stihne." povzdychla si Marry
,,Od té doby co koupil Cardell má pořád míň a míň času." přiznala Brigitte.
Venku svítilo slunce a zsačínal jeden z dalších teplých letních dnů.
Marry ten den měla odjíždět do Dánska na služební cestu,vlastně měla jet na přednášku o mezinárodním bankovnictví.Její práce se pořád doslova "motala" kolem peněz,byla totiž zaměstnána u jedné z předních irských firem jako burzovní makléř.Vlastně prací žila...A takový život možná není uplně z nejlepších...
Ulicí byl slyšet zvuk přijíždějícího auta.Nestávalo se to často protože Brigitte a Marry bydlely na kraji městečka Porttown na velmi klidném místě blízko u lesa.Motor auta utichl a ulicí se rozhostilo to nezapomenutelné a možná až příliž obvyklé ticho.
Brigitte šla otevřít dveře a Marry ji ochotně následovala pomoct jí naskládat věci do auta.
"Ahoj Colline dlouho jsme se neviděli".pozdravila Brigitte
Collin právě vystupoval z auta a šel děvčatům naproti "To já tebe taky ne Brigitte,z Cardellu je to sem docela daleko".
Marry objala svého bratra a byla ráda že je alespoň na malý okamžik s ní.Když spolu vyrůstali tak jí byl vždy oporou a jeden z drůhým vycházeli tak jako bratr se sestrou vycházet má.Aspoň někdo zůstal...povzdychla si uvnitř své mysli.
Všechna zavazadla již byla nachystaná v kufru bylo krátce po sedmé a Collinův Bentley byl připraven k odjezdu.Marry už měla na zpěch tak se rychle rozloučila "Dávej mi na Brigitte pozor".
"Neměj strach ty dva týdny utečou jako voda a my z Brigitte si to pořádně užijem".
Cesta utíkala rychle,již měli víc jak půlku za sebou a čím dál více se blížili k hradu.Cestu lemovaly útesy a zelené pláně kterých je v irsku nespočet.Brigitte se znovu ponořovala do svých vzpomínek na dětství a na místo kde vyrůstala.Nebylo to poprvé co navštíví Cardell i když si to už moc dobře nepamatovala.Tak tam byla a v těch vzpomínkách zůstalo něco zvláštního....touha...touha vrátit se z pět na toto tajuplné místo.Obohacené spousou legend a pověstí o kterých ani nevěděla.O tomto hradě se říkalo ledacos...
Že je to prý místo kde ožívá minulost...ale kdo by věřil povídačkám pro malé děti....
V dávných dobách tento hrad patřil rodu jejího otce ale tyto doby již dávno pominuly...vlastně o něm skoro nic nevěděla.Marry o něm nikdy nemluvila ...
Collin zaparkoval své auto na hradní nádvoří "Tak vítej na Cardellu" oznámil nadšeným hlasem.
"Taková krása ty kamenné oblouky,ty vysoké věže...Jak dlouho je to již co jsem tu byla na posled".Brigitte se procházela okolo nádvoří a měla chuť celý hrad prozkoumat do poslední komnaty. To příjde,ale později...
Collin a Brigitte seděli v jednom z měnších salonků sloužící dřív nejspíš ke klidnému odpočinku při pití čaje s lidmi se kterýmy byl člověk schopen konverzovat klidně i dlouhé hodiny hodiny.Celá místnost byla osvětlena honosným křišťálovým lustrem,po stranách byly knihovny z tmavého dřeva,které ukrývaly skvosty staré již několik století ale jen málo kdo je již dokázal přečíst.Uprostřed pokoje stál nízký dřevěný stůl s bílým prošívaným ubrusem a kolem něj několik křesel ve viktorianském stylu.Na stole stála konvice teplého irského krému který za krátko celou místost zahltil příjemnou vůní.
"Proč si to tady vlastně koupil ?" zeptala se Brigitte
"Tohle místo bylo již delší dobu bez majtele.Když tvůj otec ještě žil bydlel na tomto hradě,vlastně se tento hrad dědil z generace na generaci."Ale pak přišli doby kdy to tak už nebylo...
"Co se stalo?Co víš o smrti mého otce?"
"Tvá matka ti to neřekla,stále se s tím ještě nevyrovnala,ale myslím,že máš právo to vědět.
Mě bylo tehdy osumnáct,Marry šestnáct a oba jsme v té době studovali...

Kapitola 1.- Před cestou

1. května 2010 v 22:19 |  Nevědomost
      Vítr lechce pofukoval ale né zas tak lechce aby mladé dívce nepocuchal její dlouhé vlasy....Sedíc na utesu strmích skal přemýšlí a utápí se ve svých myšlenkách,které ji proudí hlavou jako nekonečná řeka nezodpovězených otázek...     

      Už od jakživa jsem chtěla zažít něco nevýdaného.Něco na co do smrti nezapomenu,ani mě vlastně nezajímalo jestli to bude zážitek radostný nebo děsivý... ,,Vlastně jde především o originalitu...nebo né snad?´´Ale nikdy mě nenapadlo jak toho docílit...jak to dokázat.Možná se cesta objeví sama,až jí bude třeba....Tak proč tedy tady sedět a dumat nad tím co vlastně ani není...Nebuď si tím tak jistá holčičko Třeba to k ničemu není ale pohled na toto neuvěřitelné místo doslova bere dech.     

           Začínalo se smrákat a Brigitte se sice neochotně ale přece vydala domů.Cesta  ji naštěstí netrvala dlouho.Její matka Marion,kterou za každých okolností oslovovala Marry vlastnila malý domek v pohoří Kerry na západu Irska.Svého otce nikdy neviděla Marry jí o něm řekla jen vemi málo,že to nebyl dobrý člověk a odešel od ní ještě k dyž ji čekala.    

      Již byla před domem a obloha byla poseta těžkýmy mraky,jakoby měla každou chvíli propuknout bouře. Ihned po otevření mohutných domovních dveří ji praštila do nusu vůně borůvkových palačinek.
Večeře už byla na stole,a Brigitina matka netrpělivě obracela oči k hodinám.  
  ,,Kde jsi byla tak dlouho,vždyť je už skoro tma?´´tázala se nervozně  
  ,,Jen se trochu projít kolem pobřeží.´´.odpověděla ledabyle Brigitte  
  ,,Dobře ale příště přijid dřív,nikdy nevíš koho pozkáš..."Strachovala se Marry,přesto však hluboko uvnitř doufala,že zbytečně.  
  ,,Neboj Marry mě se nic nestane.´´Přikývla Brigitte hlavou,berouc si palačinku z talíře.     ,,Nezapomeň,že zítra musíš brzo vstát čeká tě dlouhá cesta,doufám že už máš vše nachystané."Řekla ubezpečujícím se tónem.  
  ,,Všechno už mám zbalené,Connel zítra přijede kolem sedmé a vyzvedne mě tu".Oznámila matce Marry umívala nádobí a rovnala je již uplně suché do polic.  
  ,,Dobře budu s tím počítat,hlavně v Cardellu nědělej žádné hlouposti a chovej se slušně".   

   Když Brigitte odkráčela k sobě do pokoje posadila se do křesla a ještě jednou překontrolovala všechna svá zavazadla.Snad mi to všechno vystačí na zbytek prázdnin,pomyslela si a pro jistotu ještě přibalila pár teplých mikin.Na hradě bude jistě větší zima než tady.Oči se jí již klížili únavou a tak na sebe navlékla noční košili a uklidila se ke spánku.Déšť bubnující do střešních oken ji vytvářel monotonní ukolébavku,při které za krátko usnula.

Minulost

14. dubna 2010 v 15:57 |  kecy v peci
Minulost dávno již neznámá 
přesto však v tvé duši zůstává.
Možná že jednou na povrch vypluje
to co nám obrázky osudu maluje.

Časy již dávno opomenuté nás trápí
a naše srdce se pod nátlakem rozumu klátí.
Možná nelze hledat to co již zaniklo
snad jen to co je v hlouby duše ukryto.

Je třeba jít dál a řešit co je teď
tak tedy jdi a přímo před sebe hleď.
Protože  tam jest cesta...
cesta lásky,štěstí,světla a naděje.



Děvčátko se sirkami-H.Ch.Andersen

2. dubna 2010 v 21:15 |  povídky
Možná je zváštní číst v mém věku pohádky ale někdy musíme dohnat věci,které jsme nestihly.Avšak tahle pohádka ve mě zanechala něco jiného než ty ostatní.I když je velmi smutná...
Byla hrozná zima, sněžilo a smrákalo se k večeru, však to byl také poslední večer roku, večer silvestrovský. A v té zimě a v té tmě šlo po ulici malé děvčátko, prostovlasé a bosé. Pravda, když šla z domova, měla sice pantofle, ale co ty jí byly platné!
Byly jí totiž hrozně veliké, předtím je nosila její maminka, takové byly veliké, a teď je malá ztratila, když přebíhala ulici, protože se kolem hrozně rychle hnaly dva kočáry. Jeden pantofel nemohla najít a s druhým jí utekl jeden uličník, že prý až sám bude mít děti, poslouží mu jako kolíbka.
Bosé nožičky mělo děvčátko zrudlé a promodralé mrazem. Ve staré zástěře měla hromadu sirek a ještě jich svazeček držela v ruce. Celý den od ní nikdo nekoupil ani jednu, ani pětník jí nikdo nedal. Hladová a promrzlá chodila po ulicích a vypadala naprosto zuboženě, chudák malá. Sníh jí padal do dlouhých plavých vlasů, tak hezounce vzadu na krku zvlněných, ale na parádu ona opravdu neměla ani pomyšlení. Ze všech oken zářilo světlo a celou ulicí lákavě voněla husí pečínka, však byl také Silvestr - ano, na tohle myslela.
Nakonec se usadila a schoulila do koutku mezi dvěma domy, jeden vyčníval do ulice o kousek víc než ten druhý. Nožičky stáhla pod sebe, ale teď jí byla zima ještě víc a domů se bála, vždyť neprodala za celý den ani sirku, nedostala ani pětník, tatínek by jí natloukl. Ostatně i doma byla zima, v podkroví měli jen tu střechu nad hlavou a všude tam fičelo dovnitř, i když ty největší škvíry ucpali slámou a hadry. Ručičky měla skoro úplně mrtvé mrazem. Ach, takhle aspoň jedna sirka, to by bylo blaho. Kdyby si tak troufla aspoň jednu ze svazečku vytáhnout, rozškrtnout ji o zeď a ohřát si prsty! A teď tedy jednu vytáhla, škrt, jak zajiskřila, jak hoří! Teplounký, jasný plamínek to byl, jako svíčička, když kolem ní přidržela dlaň. Jaké to bylo podivuhodné světlo! Děvčátku připadalo, že sedí u velkých železných kamen s lesklými mosaznými koulemi a mosazným válečkem, oheň v kamnech tak krásně hořel a blaženě hřál. Ach, děvčátko natahovalo nožky, aby si je také ohřálo; v tom plamen zhasl. Kamna zmizela - děvčátko sedělo na chodníku s oharkem ohořelé sirky v ruce.
Rozškrtlo novou, rozhořela se, svítila, a jak její záře dopadala na zeď, stávávala se zeď průhlednou jako závoj; děvčátko jí vidělo do světnice. Stál tam stůl prostřený zářivě bílým ubrusem a jemným porcelánem a na něm překrásně voněla pečená husa plněná jablky a švestkami! A co bylo ještě nádhernější - husa vyskočila z mísy, kolébala se po podlaze s vidličkou a nožem v hřbetě a zamířila přímo k chuděrce děvčátku. V tom sirka zhasla a děvčátko vidělo zas jen studenou masivní zeď.
Škrtla další. A hned seděla pod tím nejkrásnějším vánočním stromkem, byl ještě větší a ještě bohatěji nazdobený než ten, co letos o Vánocích viděla skleněnými dveřmi u jednoho bohatého kupce. Na zelených větvích hořelo tisíce svíček a ze stromku na ni shlížely pestré obrázky, takové, jaké byly ve výlohách obchodů. Maličká vztáhla ruce nahoru - a v tom sirka zhasla, vánoční svíčky stoupaly výš a výš, teď viděla, že jsou to jasné hvězdy, jedna právě spadla a po nebi za sebou zanechala dlouhou ohnivou čáru.
"Někdo umírá!" řeklo si děvčátko, neboť její babička, jediný člověk, který k ní byl kdy hodný, ale která již umřela, říkávala: "Když padá hvězda, odchází nějaká duše k Bohu." Děvčátko znovu rozškrtlo o zeď sirku; zazářila a v její záři se mu objevila babička. Nesmírně jasná, zářící přívětivá a předobrá.
"Babičko," zvolala maličká, "vezmi mě s sebou! Já vím, že až zhasne sirka, budeš pryč, pryč jako ta roztopená kamna, jako ta krásná husička a jako ten nádherný vánoční stromek." A honem rozškrtla všechny zbylé sirky, co jí ve svazku ještě zbývaly, chtěla babičku ještě zdržet. A sirky se rozzářily takovým světlem, že kolem ní bylo jasněji než za bílého dne. Babička ještě nikdy nebyla tak hezká a tak veliká. Zvedla si holčičku do náruče a obě spolu letěly v lesku a radosti vysoko převysoko; tam nebyla ani zima, ani hlad, ani úzkost ani strach - byly u Pánaboha!
Ale v zákoutí u domu sedělo v mrazivém jitru děvčátko s červenými tvářemi; s úsměvem na rtech a bylo mrtvé; zmrzlo v poslední večer starého roku. Novoroční jitro se rozbřesklo nad mrtvolkou sedící tam se sirkami, jejichž jeden svazeček byl téměř vyškrtán. "Chtěla se ohřát, "říkali lidé. Ale nikdo nevěděl, co krásného viděla a v jakém jasu odešla s babičkou do radostí Nového roku.

čas...

15. března 2010 v 22:59 |  úvahy o všem možným
co je vůbec zač?co dokáže změnit?a existuje vůbec?
Čas nám dokáže pomoct,ale taky dohnat k šílenství.Kde se vlastně vůbec vzal?Byl zde už dávno ještě dřív než člověk...doba se měnila a
přicházelo nové...
Ale změny se přece nedějí jen tak...pro to se musí něco udělat...
čas plyne a nezastavuje se pořád jde dál...je na nás jak s ním naložíme.
Některé věci jsou už dané rok má 365 dní a pokaždé když se ráno probudím tak paprsky slunce proberou ze spánku leckterého obyvatele
této planety.
Pak jsou tu ale i věci které ovlivnit můžeme naše činy...ty čas ovlivnit nesvede.
kolikrát bych si přála čas vrátit nebo přetočit do předu ...
ale tohle by k ničemu nebylo.
Jsou věci které si na tomto světě prožijeme ad už chceme nebo ne.Na to se nás nikdo neptá.Takové věci nám změní život a nechají v něm stopy....
...stopy které se jen takněčím nezahladí...
Každý jsme jiní nikdo na světě není podle kopíráku...každý máme jinou povahu a rozdílné vlastnosti.Občas je dost těžké toho druhého pochopit a sžít se z jeho postoji a názory.
Ale ten kdo chce tak dřív nebo později to dokáže...alespoň částečně...Ne všechno co slyšíme si dokážeme představit jaké skutečně je...a naše domněnky mohou rády klamat.Lidé se ale často mílí a lidé taky často dělají chyby. Co jsou to ale chyby?Věci které náš život změní k horšímu?Jak chyby poznat a jak se jim vyvarovat?Mnohdy se stane že nám dojdou později...časem...
ale proč?
Časem asi budu někde jinde než jsem teď,ale to díky tomu že dospějeme poučíme se nebo se v něčem zdokonalíme.Na tom ale musíme pracovat.Kdyby jsme však svůj veškerý čas strávili koukáním do počítače nebo televize nestalo by se nic.
Byly by jsme tam kde předtím...
Za své činy si můžeme sami ...jsme tvůrci svého osudu.To co uděláme teď nás nějakým způsobem v budoucím životě ovlivní.Někdy si říkám....jak já vlastně žiji?
Rozhoduji se správně?
Každý někdy dělá špatná rozhodnutí včetně mě,ale jak poznat že to skutečně bylo špatné?
Naše nitro to pozná,a proto je nejlepší řídit se srdcem a svými pocity.




Kam dál