na Blog.cz

Tak nějak jsem se hrabala komplem a našla jsem tohe --->

Kdyby se člověk hádal z velrybou byl by to předem prohraný boj, protože veryby jsou starší a větší a jsou tu dýl. A ještě děsně dobře zpíváj. Ha velryby maj hudební sluch a všechny a nemaj mezi sebou žádné hudební propadáky a sebedestruktivní maniaky. Velryby jsou vlastně stvoření dokonalosti. A ještě jsou vegetariání. Myslím že se stanu velrybou protože mám nutkavý pocit plout tím bezmezným oceánem, který se zdánlivě jeví jako nekonečný.

Poslední článek v prosini... to mě trochu vyděsilo... Ja totiž poslední dobou nemám potřebu věci publikovat. Asi že to psaní do šuplíčku je tak nějak výhodnější a nikdo si to pak nečte a mě může být fajn.. nebo taky ne.. Záleží, řekla bych....

Dneska je nejvíc epický den v tomto století dnes je den kdy se zrodila nová éra.

Éra Dream dust... hej ja to vážně napsala.

Ani nevím proč když tohle stejně nikdo nečte. Nejspíš jsou to latentní iracionální citové a blíže neurčitelné důvody, které způsobují nečekané zvraty v mých mišlenkových pochodech.

A zahrát F po Am není tak težký jak jsem si myslela.

Proč to tak všechno je? Proč žiju tak jak žiju nebo spíš nežiju teda žiju to je jedno to jsou jenom kecy ale tak prostě proč to tak je? Možná že je lepší že to nevím... možná že je lepší někdy nevědět co nás čeká a co jsme kdy komu udělali tak ale jak se tedy srovnat se skutečností, že se zde vyskytuje něco co nás tíží neco co nám změnilo náš život od jeho základů a možná ty nekteré další změny ještě příjdou.Možná to není ideální ale i tak přece mohu být vděčná za to co mám mohu se zabývat tím lepším.

Jo já vím soustředit se na to dobré ano je toho víc než dost přátelé láska opora...jak se tedy stavit ale k tomu špatnému. Mám dělat že to není nebo co...

To přece ne, je to výzva, boj a aď už to skončí jakkoliv jsem odhodlaná se s tím poprat. Nechci se nechat ovlivňovat lidmi okolo chci si pouze vzít to potřebné a jít dál. Chci být sama sebou a vědět to co vědět mám a jít za svými sny. Nechat se unášet svými spíny je k ničemu ale někdy mám prostě potřebu všechny ty věcy vyventilovat. A odprostit se od nich. Ano přiz návám sama sobě, že se chci naučit milovat každého člověka na této planetě ať už je jakýkoliv tak se snažit hledat na něm to dobré. Nevím jestli mě vnímáš a já doufám že ještě alespoň trochu jo... Všechno může být fajn , všechno může být skvělé... jen musíš chtít a poprat se s tím co tě trápí. Je mi jedno, že tohle nikoho nezajmá. A stejně ani nejde poznat o čem to je... když mě naznáte a možná i když znáte. Protože je tohle jen výlevna pocitů, kterých se potřebuji zbavit a nemám dost sil na to abych složila nějakou pořádnou báseň.

Ale jednou to udělám. Mohla bych. Slova jsou stejně dost omezená na to abychom se mohli vyjádřit ještěže existuje hudba umění a všechny ty věcy jinak bych byla nejspíš ztracená.

Nepotřebuji aby mě ostatní chápali, stačí když budu chápat sama sebe.

Vážně to nechápu, proč ja tu ještě vůbec lezu. Nejspíš proto, že to nechápu. A chybí mi klapot klávesnice. Vážně je to skvělá věc každý písmeno má svůj zvuk. Je to vlastně takový hudební ástroj, řekla bych.

Jo dobře no nevím co melu a je mi to jedno, mohla bych to psát na papír, nebo na zeď nebo vůbec nikam mohla bych klidně takhle bezcílně přemejšlet hodiny ale ja to neudělám napíšu ty kecy sem.

Havrani jsou depresivní jenom když si to myslíme no jasně ale maj takový divný tvrdý zobáky.Vždycky jsem z nich měla tak trochu respekt. Ale to je pořád lepší než supi...

Proč to dělám? asi nemůžu spát nebo něco takovýho. Spánek je vůbec děsně divná věc . Ten mozek se prostě vypne ale ne úplně tak nějak furt žijem ale jakoby jsme pryč přijde mi to děsně zajmavý. Takovej ten pocit kdy o sobě nic nevím a pak se zas vrátím a dělám to co každej. A vůbec nechápu jak někdy můžu přemejšlet nad takovejma věcma jako proč má Iggy Pop zašlou pleť. A pak nastane ta chvíle kdy vymýšlím ty divný slova třeba zapšklé útroby. Hej to by normálně nikdo neřek ale když jsem šla kolem toho skladu ve škole a nikdy předtím jsem ho neviděla otevřenej tak mě to tak nějak napadlo. Zapšklé útroby no a tak. Nevim co budu dělat...Pořídím si plechovou maringotku a budu v ní smažit hrách bude to jako takovej ten čínskej hrášek obalovanej v něčem jako pepř ale lepší delikátní pochoutka která chutná vybraným osobám. Fakt děsivý se děsit sama sebe...

Jednoduchost je jen přerod myšlenek do zakrnělé formy.Tak tedy raději budu mlet tyhlety zdánlivě nesmyslné výplody mýho zbýdačenýho mozku...

Tak jsem se rozhodla konečně. Vlastně nevím proč to píšu sem ale,...

Některý věci trvají příliž dlouho, než je dobré.¨

Když před dvěma roky jsem stála v zimě s R. na autobusáku a společně jsme čekaly na jejího kluka tak jsem si nemyslela, že to bude den kdy se poprvé zamiluju.

Jo dřív jsem taky s někým chodila, ale bylo to uplně bezvýznamný a nebyly v tom žadný city alespoň z mý strany... asi proto, že jsem dřív byla tak chladná...

A když jsme tam tak stály v té zimě a pak ten bus se teda nakonec uráčel přijet a nepřijel jenom Y. ale i P. Vlastně jsem ho předtím nikdy neviděla. A to bylo poprvý kdy se projevila moje posedlost vojenskými uniformami. Nikdy předtím se mi to nestalo, jenom mi ti chlapy v nich připadali děsně přitažliví. Myslím že je to tím, že jsem nikdy nestála o takový ty vypatlaný puboše a šamponky s tunou gelu na hlavě.

Byl vtipný a díval se na všechno z humorem a optimismem a měl tak sladký úsměv. Byla to láska na první pohled.

Jak kluci přijeli tak měli děsnej hlad tak sme zašli do "káefcéčka" kam jako normálně nechodím. Ale tehdy mi to nepřipadalo vůbec blbý. Prostě jsme jen tak kecaly oni jedli nějaký přemaštěný burgry a já usrkávala lip-ton z bezednýho kelímku.Ten den jsem nějak nemohla být dloho venku a tak jsem ještě volala někde mamce, že mě někdo doučuje chemii a příjdu pozdě. Fakt divný dneska bych to neudělala.

Bylo to zvláštní... Ten večer jsme pak všichni skončili u R. doma a ani nevím přesně už co jsme dělali. Ale pamatuju si ten moment jak sme všichni seděli u nich v obýváku na gauči a ja byla tak psychózně nervní, protože se P. líbil a tak. Pak mi řekl ať si k němu přisednu dělal si ze mě děsnou prdel, protože jsem ten den byla dost nevyspalá a tak divně malátná.

A pak jsme všichni vedli vášnivou debatu o hudbě a dívali se na nějaký kanal MTV.

Ten večer byl jeden z těch prvních večerů kdy jsem nemohla spát kvuli nějakému klukovi. Pořád jsem na něj myslala. A byla jsem názoru, že je naprosto dokonalej . Vlastně jsem o něm pořádně nic nevěděla a byla jsem do něj tak poblázněná.

Celá ta akce by nevznikla kdyby R. neotravovali nějací pochybní kluci. Vyhrožovali ji a bylo to fakt hnusný. Proto přijeli Y. a P. měli si s něma sejít a vyřešit to. Hrozně jsem se bála... myslela sem, že se všichni poperou nebo tak. Naštěstí to dopadlo dobře...Evidentně je zmátly ty vojenský uniformy, stejně jako mě...

Byly jsme rádi, že R. má konečně pokoj od jejího bejvalýho a těch pochybných existencí. A tak jsme zašli do čajovny. Pili jsme genmaichu ten rýžovej čaj, měli jsme nějakou vodní dýmku a já byla až nezdravě uvolněná. R. a Y. se tam bavili s nějakýma otaku co tam přišli a já jsme s P. byla sama a vůbec mi to nevadilo, spíš naopak. Vedli jsme takový ty debaty, který vedou obvikle lidi co seš neznaj. Bylo to fajn tam být povídlali jsme si o našich životech a ani nevím proč, ale pak jsem naněho vybalila jestli není střelec. Prostě tak vypadal a měl hodně živelný reakce a tak. Bavilo mě ho pozorovat.Samozdřejmě mu to bylo divný ale mě to bylo jedno. Chytl mě za ruku a ta chvíle mě připadala tak krátká a dlouhá zároveň v tuchvíli to všechno začalo. V tu chvíli jsemsi uvědomila, že s ním chci být a vůbec mi nedocházelo , že bydlí tak daleko.

Den po té, měl odjet. Byla neděle a dělali jsme děsný kraviny a málem jsme se vamleli o skleněnou výlohu. Bylo to opravdu bláznivé... Skončili jsme všichni zase na busáku sebrala jsem mu mobil a vyťukala svoje číslo. A on se ozval celou noc jsme propsali. A za všechno může stejně ta čajka vždycky když se stane něco zásadního v mým žovotě tak je to tam...

Už to tu bylo moc mrtvý starý zanedbalý a tisíc dalších věcí takže jsem se rozhodla to trochu oživit.

Novej design hahaha.... epickej ne?

jakože to všechno se vším souvisí je to umělecký a tak...

Mam tet trochu víc času pač jsem nemocna a jsem doma he...

Dneska mi v hlavě hraje furt jeden song uplně dokonalej tak ho sem dám a způsobím tím epidemii...no asi ne no

ale stejně ho sem dám xD...

Miluju indie rock poslední dny na něm doslova ujíždím. Kdyby to s tou naší kapelou vyšlo bylo by to uplně super.

Hudba je něco tak úžasnýho a geniálního. Tak fajn příští měsíc se mi vrátí kytara a budu hrát mnohem víc než teď a pak to všechno příjde samo ty nápady, texty hudba a tak...

Prej skoro všichni kdo si koupili nahrávky Velvet underground pak založili vlastní skupinu tak

proč bych nemohla patřit mezi ně...?

Stane se... Děsně by mě deprimovalo kdybych umřela a nikdo o tom nevěděl nebo kdybych tu po sobě nic nenechala žádný výplody mýho degradujícího mozku...he

No takže bude hodně výplodů, aby se projevily moje skryté úmysly...

1. Když ráno před úsvitem vstávám a hledím na hvězdy.

Myslím na ten den a nevím proč se stal.

Všechno na světě má nějáké spojitosti.

I ten včerejší sen, který se mi zdál.

Ref.: Možná jsem jenom nevěděla, co dělám.

Možná jsem jen nevěděla kdo v tu chvíli vlastně jsem.

Vděčná chtíči ...bez záměru hledí na temné nebe.

2. Změn svou mysl a nebuď povrchní.

Vím že to byl krok zpět.

Andělé do uší mi šeptají,

Že bála jsem se dělat kroky vpřed

Ref.: Možná jsem jenom nevěděla, co dělám.

Možná jsem jen nevěděla kdo v tu chvíli vlastně jsem.

Vděčná chtíči ...bez záměru hledí na temné nebe.

3. Bylo to tehdy, když jsem ztratila mysl.

Ale teď nastal čas zapomenout a jít dál.

Využít dne a vědět co má smysl.

Jen nezůstatávej stát tam někde opodál.

Ref.: Možná jsem jenom nevěděla, co dělám.

Možná jsem jen nevěděla kdo v tu chvíli vlastně jsem.

Vděčná chtíči ...bez záměru hledí na temné nebe.

Život je jako bonboniera nikdy nevíš co si vytáhneš jak říkala máma Forista Gumpa v tom filmu.

Byl to první fim na který jsme se dívali s mým klukem s kterým jsme už dva roky... a mám na ten den skvělý vzpomínky jak jsem ho ještě ani pořádně neznala a jela za ním z Brna do Plzně a pak bylo to hrozně pěkný byla zima a mi dva se procházeli po úplně prázdném náměstí a padaly na nás sněhové vločky.

A nyní je to všechno jinak nebydlí už v Plzni ale pořád se vídáme a jsme spolu, změnil svou práci ja teť chodím na jinou školu ale pořád jsme to my a máme se rádi....

Jenže jeho práce není právě to co by chtěl výroba solárních panelů na páse a ty dvanáctyky a noční no dost děs...

Posledních pár dnů to bylo dost divný jako by mi něco tajil.. a taky že jo, dneska mi to řek v hospodě u piva ještě s jeho mamkou a jako heh...

Dostal pracovní nabídku do Ruska jako automechanik a bude si tam moc něco vidělat a tak ...

ale i když vím že ho nejspíš uvidím stejně často jako předtím mám z toho hroznej strach a olbavy a jak to všechno bude a tak ... hodně zásadní krok a vím že tam nechce zůstat na pořád a že se i tak budeme vídat ale je to hrozně psycho a ani neumí rusky

Drahý Alfie,

nevím jak ti tohle všechno mám říct když jsi vlastně se mnou nikdy nemluvil, ale přitom jsi o mě toho věděl tolik...

Ty chvíle s tebou byly opravdu nádherné, tobě jsem se vždycky mohla svěřit s čímkoliv.

Byl jsi mi vždy věrným přítelem, který dokázal snést všechny moje hlody.

Ach Alfie ... to je taková škoda že mě musíš opustit...

Myslela jsem že se nikdy nebudeme muset rozloučit, ale mílila jsem se..

Protože se neposunuješ zůstaneš odepsán ale ne úplně, můžeš sloužit třeba k úplně jinému účelu.

Stejně se s tebou budu bavit i tak, už jenom ten pocit dybych tě nepozdravila. To teda ne.

Je mi líto můj drahý psací stroji, že jsi přestal fungovat, budeš teť muset sloužit jako pouhá dekorace v mém pokoji.

Ale myslím že těch odhadovaných 50 let tvého života, totiž toho opravdového života mělo úspěch.

Jelikož se mi nechce zakládat žádná nová rubrika tak to sem prostě hodím zase tak nějak nahodile jako poslední dobou dělám všechno. Asi je blbost když nad tím vším tak uvažuju...asi mám v hlavě trochu zmatek teda trochu no spíš dost velkej bordel... vlastně to proč tu píšu je právě kvůli tomu zmatku...

Láska je možná jen výmysl našich hormonů a kdovíčeho ještě lidi jsou v podstatě zvířata který ovlivňujou vnější vlivy a spousta těch banálních tělěsných proměn a tak takže v podstatě by se dalo říct, že lidi nestojej za nic...Masy živočichů neustále se množících a zamořujíc svou planetu odpady, které sami vyprodukují směřují ke skáze světa z toho vyplívá, že lidi jsou svině???

o tomhle jsem ale mluvit nechctěla, zase nějaká depresivní nálada a zase to neumím řešit nijak jinak než psaním, i když myslím že lidi si za spoustu věcí můžou sami vlastně za všechny... no i já takže co s tím uděláme...V hlavě se mi vybavil ségřin hlas když už neví jak dál tak řekne " A teť už zbývá jen čekat"... kdyby aspoň bylo na co...

Vždycky jsem si myslela, že když se člověk zamiluje tak život je pak lepší, zajmavější víc naplněnej...Ale ono to tak úplně není teda ne teť když je člověk sám a čeká na toho druhýho pak jsou spolu a je jim fajn říkaj si jak se milujou a všechno chodí spolu na procházky a na večeře a pak zase nic jako by to byl vztah na pár dnů a pak jednou za čas se k němu vrátila...to je docela smutný když se to tak vezme moje představy byly uplně o něčem jiným, myslela jsem si že ten čas o samotě bude ubíhat rychlejc, že ty chvíle odloučení nebudou tak děsně deprimující a že to zvládnu... pravdou je že to zvládám.... ale jak....?

Jsem příliž slabá na to abych to ukončila a myslím že to není to co chci... vlastně tohle co teťko píšu je dost založený na mé momentální náladě, která není zrovna ideální... Vlastně když se na to všechno dívám zpětně ten vztah není vůbec špatnej docela spolu dokážem vyjít a to je na takovou dálku celkem úspěch myslím že máme celkem podobnej vkus a i když moje potřeby toulavý kočky jsou někdy poněkud dost přehnané tak on to snese a taky snese moje záchvaty šílenství což je taky celkem dost co vydržet a vždycky když bylo nejhůř tak mě vždycky vyslechl a když byl se mnou obejmul mě a bylo líp...

Vím že spoustu věcí přeháním ale to že dálka mi leze na nervy je fakt ale na druhou stranu vydržet to rok a půl to taky něco znamená ne? aspoň pro mě teda ano, kdoví jak to dopadne ale při občasném vylívání pocitů na místa jako jsou papíry a tanhle blog to snad pude...

Má to vůbec smysl???

jako bych padala do černé díry která mě přitahuje a zároveň vím že to není to co chci přitom s tím nemohu nic dělat. Konec je v nedohlednu a z padání mám strach ....snad by bylo lepší kdyby to skončilo kdybych přestala padat kdyby ta díra někde měla konec....

Nejspíš jsou to jen rozmary večerní samoty ale tyhle pocity jsou skutečné existují a nevím zda je lepší se jich děsit, nebo se jim poddat.

Kéž bych měla křídla ale ty už jsem nejspíš dávno někde ztratila...

žít v naději a pak pozvolna přecházet ze světla do temnoty...kde není kam utéct

proč tohle přece nebyl můj úděl...

Jenom jestli není na změnu příliš pozdě